U Karlíka nebo-li U Raušů aneb Konečně vim, proč nejsem slavnej ani celebrita v Čechách! :-)

Tahle historka je pro mě jakousi záhadou bermudskýho trojúhelníku, prostě něco ne-u-vě-ři-tel-ný-ho. A přece je to pravda! Všichni víme, že žijeme v malý zemi, kde každej každýho zná a kdo přeroste okolí byť jen o palec, neschová se. A přece může i v takový zemi existovat něco, kolem čeho klidně deset nebo dvacet let chodíte či jezdíte a nevíte o tom, protože se k vám prostě nedostala jakási zásadní informace – čert (nebo Bůh?) ví proč. Mluvím o vyhlášené a kultovní restauraci/penziónu U Karlíčka neboli U Raušů, kterou prostě „každej muzikant a umělec v Čechách“ zná :-) Já ji do minulýho týdne neznal (ale to bude tím, že o sobě tvrdím, že nejsem muzikant – de facto se za něj opravdu nepovažuju, protože neumím noty a mám na to až moc akademický vzdělání :-)) a přitom jsme kolem toho místa jezdili směrem na Brno, Olomouc, Ostravu a celou Moravu v devadesátých letech s Tichou dohodou nejmíň dvakrát týdně. Pracovní povinnosti mě minulý týden náhodou svedly dohromady s jedním z „nestorů“ našeho šoubyznysu (opravdu toho „našeho“). Není důležité se tady ohánět tím, kdo to byl – snad ho přiblíží mnou vymyšlená přezdívka šáša Krasty – kdo se zamyslí, tomu to snad docvakne. Podobnost s mytickou postavou ze Simpsonů je skutečně veliká :-) Jel jsem s ním pracovně za naši firmu – tedy na zapřenou - a Krasty samozřejmě netušil, koho veze v autě. Hrál si přede mnou tak trochu na umělce a impresária (ale v dobrym) což nahrálo i několika roztomilým konverzačním paradoxům. Cestou do Brna jsme měli naplánovaný oběd – zastávku v legendární hospodě U Karlíka neboli U Raušů, což je vyhlášená hospoda se skvělou kuchyní a … ehm… celebritózní historií. Na otázku, proč jsem o ní nikdy neslyšel, mi bylo odpovězeno, že je to proto, že nejsem celebrita… no a tady to máme –  Pačemu búkvy? Těpjér vsjo jásno! Už aspoň vim, proč teda nejsem v Čechách slavnej :-) Prostě proto, že neznám hospodu U Raušů a tudíž nemůžu bejt tady u nás celebrita! To je logický :-) Přestože je hospoda U Raušů vzdálená několik kilometrů od dálnice a je potřeba k ní odbočit a sjet, jakmile ji jednou navštívíte, už ji asi nikdy neminete. Můžete možná ohrnout nos nad některou z inzerovaných celebrit – to podle vašeho vkusu – ale určitě neohrnete nos nad skvělou nabídkou jídelního lístku a potěší vás perfektní a milá obsluha. Historie této hospody/penzionu ve Velké Bíteši sahá do socialistickýho dávnověku. Tenkrát se začala rodit legenda oblíbené zájezdní hospody – to ještě nebyla D1 dostavěná a jezdilo se po starý brněnský přes Velkou Bíteš (skoro nepředstavitelný, co?). Tehdejší hostinský Karel Rauš vulgo „Karlík“ vytvořil excelentní prostředí pro kolemjedoucí umělce a sportovce (hlavně hokejisty) a vyhradil pro ně salónek, kde tehdejší celebrity hostil a obsluhoval. Ze slávy salónku pak žila celá hospoda i celá Bíteš, protože jste jako prostý návštěvník či štamgast měli možnost – a navíc s jakousi "loterií", protože nikdy nikdo nevěděl, kdo slavnej pojede kolem -  se setkat s našimi slavnými televizními ksichty, rozhlasovými hlasy, politiky a sportovci naživo přímo na místě – podle toho, kdo zrovna jel kolem. Legenda ale byla založena na skvělý kuchyni a srdečné obsluze a tak se tu umělci stavovali stále, i když už jezdili po dálnici – prostě si pár kiláků zajedete, ale stojí to za to! Po Karlíčkově smrti (rok před revolucí, chudák!) opravenou restauraci a penzion znovu rozpohyboval synovec a ten mu dal dnešní podobu – včetně „Bítešského chodníku slávy“, což je samozřejmě napodobenina toho hollywoodského, ale pasovaná na naše poměry. V mojí fotogalerii najdete několik hvězd vyfocených – jedná se o mix našich sportovců a „popových“ umělců – nechybí samozřejmě Karle Gott, ale překvapí a potěší bratři Pospíšilové (30násobní mistři světa v kolové – pamatujete ještě?). Vnitřek – stěny jsou ověšeny několika zlatými deskami, či různými cenami naší pop music a  pak především popsány autogramy všech, kdo jeli kolem a zastavili se (viz fotky) – najdete tady Katapult, Arakain, Waldemara Matušku, Olympic, Dádu Patrasovou, Ondřeje Vetchého, Janu Paulovou, Michala Tučnýho, Alici, Lucii…prostě „všechny“. Jen Tichá dohoda tady prostě chybí, protože se tu tenkrát nikdy nezastavila – a to je mi opravdu záhada :-) i když… Nicméně musím podtrhnout jeden highlight - podpis Jimmyho Page! To je vážně úlet - musim zjistit, kde se tu vzal a jestli semy Jimmy fakt osobně zavítal. Po vynikajícím obědě (specialita - smažený sýr - ovšem "korbáčiky" - ty slaný slovenský copánky - fakt super!!! - bohužel se mi nepovedla fotka, tak ji sem dávat nebudu) jsme od majitele ještě dostali letošní kalendář – titulka  zadní strana mé fotogalerii. Hospoda U Raušů je úžasná ojedinělá záležitost – kloubí tradici a kvalitu (kuchyně a obsluhy) se skvělým podnikatelským záměrem a za to velká gratulace. V létě se stavim na mašině – stopro! A napíšu ještě něco – asi jim trochu víc nastuduju jídelní lístek :-) A třeba tam zrovna potkám nějakou naši „celebritu“ :-) Máte-li zájem se podívat na jejich oficiální stránky jděte sem.

Motocyklový deník. Kapitola 17. MČR jednotlivců na ledové ploché dráze, Růžená aneb Jak jsem jel do Prčic.

Ať mě čert vezme, že jsem o tom psal před týdnem! :-) Myslím ledovou plochou dráhu – viz předešlá kapitola Motocyklovýho deníku :-) Když jsem byl malej kluk, miloval jsem plochou dráhu ale hlavně tu ledovou a Milan Špinka  (pořadatel dnešního závodu) a Jiří Štancl byli moji největší hrdinové. Nevynechal jsem žádný televizní přenos tohoto sportu. V 70. letech to bylo odvětví, v němž naši závodníci kralovali a televize mu podle toho (ještě se „šlapačkami“ a šestidenní) věnovala patřičnou pozornost. V současnosti je tahle drsná a parádní disciplína tak trochu popelkou ze strany pořadatelů a sponzorů, ale – jak se dnes ukázalo – v žádném případě ze strany fanoušků a diváků. Důležitým faktorem pro tenhle sport jsou hlavně klimatické podmínky – to je jasný. Podobně jako dnešní mediální sportovní hvězda, rychlobruslařka Sáblíková, jsou ledoví plošináři odkázáni na zamrzlé vodní plochy -  a ruku na srdce, ta zima se nám poslední dobou pořád nějak zmírňuje. Proto také dnešní MČR jednotlivců bylo první po třech letech. A i když jsem zaslechl, že o tom moc lidí nevědělo, protože reklama byla jen na internetu – kolem rybníka v Růžené bylo hodně lidí.  Já se o závodě dozvěděl náhodou – napadlo mě si z hecu zadat heslo ledová plochá dráha a narazil jsem na dvou webech na odkazy a informace na pořádání dnešní akce. Samozřejmě jsem si to nemohl nechat ujít a ve 12 hodin jsem vyrazil z Prahy směr Brno – Benešov – Prčice  - Votice – Růžená (Milevsko). Počasí se skutečně povedlo, ve fotogalerii najdete moje „bezřidítkový“ fotky z cesty. Opravdu bych se rád kochal, ale stav vozovky byl ve druhé části nebezpečný a musel jsem se hodně věnovat řízení. Pokud bych se do Růžené vydal na motorce, určitě bych v závěru cesty proklínal serpentýny (ne nepodobné těm za Mukařovem, kde jsem měl loni v létě svůj druhý pád  - ten v tričku na štěrku).  Aby všechno nebylo tak jednoduchý, třikrát jsem cestou zabloudil. A to dvakrát při jízdě směrem z Votic a jednou na zpáteční cestě. Nevím, kterej mongoloid tam má na starosti dopravní značení, ale u mě má teda fakt mínus - dvakrát jsem sjel z kruháku podle směrovky Milevsko a dvakrát jsem se zamotal po zoufale úzkejch skoro neprotaženejch okreskách někde ve vesničkách nebo v lesích (ne, že bych si nevzpomněl, jak jsem se zamotal v srpnu kolem Sobotky a nedojel na poslední závody dragsterů v Hoškovicích :-). Jojo, navigácie užé nádo :-) Tak už si ji teda koupim, no. Dokonce i cestou zpátky jsem odbočil podle směrovky Votice a drkocal se po nějaký šílený jednoproudý lesní cestě s tunelovým podjezdem... Tady mě ale uklidnilo, že nás tam jelo asi deset aut s pražskou značkou, takže evidentní imbecilita nebyla na mý straně. Ale stěžuj si, pražáku! ....místní to tady přece všichni znaj, žejo? :-) Když jsem tedy s hodinovým zpožděním konečně dorazil do Růžené, naštěstí měly závody skoro hodinu skluz, tak jsem zase tak o moc nepřišel (jen o trochu nervů a pár litrů benzínu, protože jsem se dvakrát vrátil na ten "bludnej" druhej kruhák ve Voticích). Když jsem tedy konečně dojel k ceduli Růžená, napadlo mě zeptat se nějaké paní, která šla kolem, kde se dá parkovat a díky její informaci jsem zajel na louku nad rybníkem, kde bylo veliké a pohodlné parkoviště. Kdo to neudělal, postavil auto ke krajnici a pak se nedalo moc dobře projíždět.  Na samotných závodech jsem strávil celkem skoro 3 hodiny. Počasí, atmosféra, návštěvnost i nálada diváků byla výborná. Nejvíc vám asi řeknou fotky. Držím palce našim ledařům, aby jim počasí přálo a další akce byly stejně luxusní jako ta dnešní. Byl to fakt super den! Díky, tam nahoře :-) A dle zpravodajství ze závodu se vítězem stal Jan Klatovský a závod byl po 18. jízdě ukončen protože praskl led. Výsledky a reportáž z celého závodu čtěte tady. Co je super, je informace, že pokud to počasí dovolí, pojede se letos ještě jeden závod.

Motocyklový deník. Kapitola 16. Motogalerie V Koutě. Šestajovice u Jaroměře.

V zimě si člověk na mašině zrovna moc neužije. Je fakt, že existujou skalní bikeři, kteří v kvalitním a teplém oblečení jezdí celoročně, dá se taky jít do skijöringu, přesedlat na ledovou plochou dráhu (hustý sadomaso - ouááááá - gumy s hřebíkama!!! :-) anebo přesedlat na čtyřkolku nebo na sněžnej skůtr (to v případě, že je fakt dost sněhu). Ale to je buď – v prvních dvou případech - pro otrlý a úchyláky, možná i pro trochu víc bohatý, ale  podle mě to stejně pořád není ono. Jízda na mašině v kalifornském letním podnebí je prostě to pravý kakaový. Osobně mě vždycky dost naserou virtuální známí motorkáři z Malajsie nebo Austrálie, když mi na MySpace pošlou nějakej vzkaz,  jak se jim v prosinci bezva jezdí :-) Každopádně my žijeme tady, co tedy s tím? Současná nabídka motorkářských akcí se omezuje na akce „uvnitř“ – tj. hlavně na zábavy a chlastačky s motorkářskou tématikou a koloritem. Další možností bikerského vyžití je tedy „mototeorie“ – studium a čtení knížek anebo návštěva nějakého motomuzea apod. Tahle kapitola vlastně souvisí s Kapitolou 13. o Třebešovském motosprintu. Když jsem totiž hledal, kam ten den vyjedu, jako první mi padl do oka nabídka soukromého motomuzea „Motogalerie v Koutě“ ve východočeských Šestajovicích (bacha, neplést s těmi hned za Prahou!). Do Galerie jsem tehdy nejel, ale dneska jsem tam zavolal a domluvil si s majitelem, panem Jaroslavem Rundštukem,  návštěvu na 14 hodinu. Měl jsem pak sice asi 40 minut zpoždění, ale jemu to nevadilo, byl stejně doma. Motogalerie V Koutě sice není rozsáhlá, je možná o trochu menší než motomuzeum pana Miclíka v Rabakově, kde jsem byl před cca 4 lety, ale chvála bohu za všechny nadšence jako je on! A taky mu můžeme zdravě závidět (závist je prý nejupřímnější forma obdivu :-), protože má sbírku velmi pěknou a najdete v ní i několik opravdových skvostů, jako jednoho libeňáka anebo exportní švédský armádní speciál z roku 1960 - viz fotky. Tato modifikace motorky nejspíš všeobecně zhynula s nástupem sněžných skútrů, ale vezmeme-li v její potaz „obojživelnost“ (hlína + asfalt – sníh), je to unikátní nápad. V životě jsem o ní doposud neslyšel, natož ji viděl. Tahle Jawa má několik na první pohled výrazných nesériových prvků. Za prvé má (dle pana Rundštuka prý známé) malé světlo z endurových speciálů té doby - pro závody tzv. „šestidenní“ (kombinace motokrosu a trialu – dříve „šlapačky“ – jezdívalo se to v zemích bývalého ostbloku – jednou v Čechách, pak zase třeba v Polsku, NDR atd.). Tento model má zelenou vojenskou barvu a měl již tehdy koženou brašnu na bandě – de facto dnešní tankvak. Ale hlavní zajímavostí je přídavná „lyžová“ montáž s jakýmisi nášlapnicemi, do nichž vložil jezdec nohy a mohl se udržet na zasněženém povrchu. Jak motorka zatáčela a reagovala se ale můžu jen dohadovat. Další speciální úpravou je ruční pákové řazení pro případ použití lyží. V té chvíli měl motorkář obě nohy ve stupačkách lyží a nemohl standardně řadit.Kdyby nic, tak tahle raritka sama o sobě stála za výlet. Ještě se po téhle Jawě někde podívám, co přesně to bylo zač a kolik se toho asi vyrobilo. Dle pana Rundštuka byla tato motorka dovezena jeho známým přímo ze Švédska. Možná by i stálo za úvahu si konečně koupit tu úžasnou motoencyklopedii českých motorek „Naše motocykly" od Libora Marčíka. Tam snad ve druhém dílu bude. Samozřejmě přeju panu Rundštukovi hodně štěstí, energie i prostředků do další sběratelský práce a všem jeho galerii doporučuju. Pokud pojedete někam nahoru po E67, je to jen krátká zajížďka z Jaroměře. Max. 4 kiláky (co to je?). Odkaz na web Motogalerie najdete tady. Moje fotky z dnešní návštěvy tady. Za povšimnutí stojí i cestovní foto přes čelní sklo auta místo řídítek, jak mívám ve zvyku fotit během sezóny :-) Ale – ruku na srdce – není to prostě ono :-) Už aby zase bylo jaro a léto!

2Wings &Tichá dohoda na NME TV

Tak tohle jsem opravdu nečekal a potěší to! Krásnej dárek od Ježíška! Thank You, little Jesus! :-) Jen mi neni jasný, proč to někdy funguje a někdy ne...

Vánoční blog - some hot news, hallelujah!

Trochu jsem to flákal, ale jsem ve stavu nemocných a potácím se už skoro měsíc s chřipkou – tou, co má teď každej.Takže novinky:V listopadovém Reportu vyšlo DVD 333 Nocí s Andělem, na němž se ocitla i skladba Vánoce osamělých srdcí v podání naší současného line-upu, ale zde pod značkou Tiché dohody (tj. Blanka + já, Sherry a Wendy plus Zub na klávesy). Celé video zde na YouTube. Prosincový Report zase přinesl na CD Fresh Energy 3beesovskou verzi Rainmakera s hostující Blankou. Ukázka zde. Teď se můžete podívat na naše tiskové reference – skeny článků, kritik atd. Najdete je zatím tady. Časem přibude i samostatná stránka v menu.V současné době dodělávám materiál na novou desku a v březnu se chystáme do studia.Všem přeju hezký vánoce a PF 2009!